May 11, 2019

Kůzlata a co se ještě můžeme učit?

Po delší době mám zase jednou chuť psát česky. Na posledním sesshinu vlastně jen dva lidi neuměli česky, lépe řečeno nerozuměli, ale skoro všichni rozumíme česky. Moje čeština je čím dál horší, protože většinu času trávím četbou textů v angličtině. Česky moc nečtu. Ale k věci. Když se tak zamyslím po týdnu nad tím, co jsem viděl na sesshinu na farmě Komorce, tak je zcela evidentní, že všichni velice, velice často vyjadřujeme pravé já, buddhu, jakkoliv to nazvete, true self. Každý účastník sesshinu, plus Vanda, můj bratr, psi, kozy, atd. Samozřejmě kůzlata mají nejmenší problém s tím být sami sebou. My lidé s tím máme často velký problém. A proto se Buddha Šákjamuni ptal - kdo vlastně jsem?  A cvičil a pak na to jednoho dne přišel. Nestal se toho dne sám sebou, ale pochopil, kdo je, což je velký rozdíl. Pochopil, že měl ve zvyku často překrývat svou pravou podstatu. Nyní mu bylo jasné, kdo opravdu je. Tak mu začali říkat Buddha, probuzený.

My na sesshinu jsme často jako ta kůzlata, sami sebou. Není problém vyjádřit sebe sama cele. I když se na něco ptáme, jsme sami sebou, pokud současně s tou otázkou nemáme nějaký stín pochybností - neptám se na blbost? Nebude to vypadat hloupě, když se zeptám? Začátečník nemá problém s tím, že by se musel ptát, chci říct, že to, že se začátečník ptá, nesvědčí o tom, že není sám sebou, ba právě naopak. Pokud začátečník pochybuje o svých otázkách, o sobě, o buddhismu, může tu být jeden druh pochybností a ten je v pořádku. Pochybuje jasně a bez pochybností. Např. může mít upřímné pochybnosti o tom, že je buddhou. Jsem opravdu buddhou? Tak se zeptá učitele. Když se takto jasně a upřímně ptá, je jasné, že je buddhou. Když má ale nějaké postranní úmysly nebo je jeho mysl v okamžiku otázky plná dalších otázek a odpovědí, pak nevyjadřuje své pravé já.  Jak už jsem říkal, pro kůzle je jednoduché být samo sebou, pro inteligentního, vzdělaného člověka to může být velký problém, pokud je jeho mysl plná nejrůznějších komplikací a pochybností. Jedna pochybnost - jeden buddha. Mnoho pochybností, mnoho mraků, které zakrývají slunce pravého já.

Upřímně řečeno, asi do roku 2017 jsem trpěl pocitem méněcennosti. Nikdy jsem si to neuvědomoval, protože jsem to považoval za součást mé osobnosti, nevěděl jsem ani, že to je nějaký pocit méněcennosti, myslel jsem si, že to jsem já. Ale byla to psychická porucha. Když jsem měl mluvit před ostatními, na schůzi, na sesshinu, třásl se mi hlas. Když mě někdo kritizoval před ostatními veřejně, měl jsem pocit, že mě svazují a hážou do pytle a odvezou do pekla. Byl to strašný pocit. Bylo to velmi komplikované, takže moje pravé já byla rdoušeno a nemohlo se uvolnit, projevit. Pamatuju si, jak jsem před lety napsal článek o Buddhovi a Mike mi ten článek pochválil. Když máte pocit méněcennosti, chvála druhých vyvažuje váš strašný pocit vlastní nedostatečnosti a špatnosti. Ano, chvála druhých lidí, kterých jsem si vážil, mi dávala odvahu bojovat s mým životem, který byl poznamenán pocitem méněcennosti.  Jenže to bylo pořád skopce do kopce. Když mě někdo kritizoval, propadal jsem se na dno, když mě někdo pochválil, zase jsem se na chvíli vznesl a mohl dýchat. Čerpal jsem z toho na další aktivity.  Zen je pro člověka, který trpí pocitem méněcennosti, trochu krutý. Protože mu pořád říká, buď sám sebou, najdi odvahu, sebevědomí, jdi pořád rovně, nevytahuj se, ani nepadej pod tíhou kritiky. Vidím na sesshinu lidi, kteří můžou mít nejrůznější osobní problémy, ale působí pořád sebevědomě a klidně. Každopádně jsem asi před dvěma roky - opravdu nevím, jak se to stalo, ale nepochybuju o tom, že to mj. ovlivnila moje dlouholetá praxe zazenu a studium filozofie a živý kontakt s Mikem, prostě ne okamžitě, ale asi během týdne tak nějak odpadlo to břemeno, které jsem nosil možná od pěti let v sobě. Že nejsem hoden... nejsem stejně dobrej jako vy ostatní. A tak mi nezbývá než na sebe upozornit, hele, co jsem napsal, hele, jakou hudbu jsem složil, hele, co jsem namaloval. Když máte pocit méněcennosti, prostě potřebujete, aby si někdo všiml, že se vám něco podařilo. Bez toho nemůžete žít. Takže lidi vás považujou za nezralého. Proč na sebe potřebuje upozornit? A Zen učí, jen seď, jen pracuj, jen do your best...

Co se stalo před dvěma roky mi nesmírně ulehčilo život. Mám pocit, že už jsem normální, chybující součástí společnosti, normální, chybující součástí společenství lidí na sesshinu...  na schůzích v práci mě pořád ještě udivuje, když něco řeknu a pak si uvědomím, že se mi netřásl hlas, že jsem si nepřipravoval svou otázku nebo odpověď pět minut předem... Je to velmi příjemné a většina z vás to má jako přirozenou součást života. Toto adekvátní sebevědomí... Ale zpátky k pravému já.  Znamená to, že když člověk odhodí pocit méněcennosti, stává se automaticky sám sebou? Je už to pravé já, je od té doby buddha? No přece skoro většina lidí netrpí pocitem méněcennosti, ale jejich pravé já je zastíněno jinými problémy a pocity.  Je to zvláštní - nevěřím, že Zen má fungovat jako psychoterapie, ale nemůžeme popřít, že zazen má vliv na naši psychiku, velký vliv, o tom není sporu.  Nicméně úkolem zazenu není upravovat naši psychiku, ale odkrývat pravé já. Když jsem trpěl pocitem méněcennosti, neznamená to, že jsem nikdy nebyl sám sebou. Právě v okamžicích, kdy jsem nebyl pod tlakem společnosti, kolegů, učitele zenu, kamaráda, který mě před ostatními kritizoval, když jsem byl někde sám nebo se cítil přirozeně se svou přítelkyní, zcela jistě jsem byl sám sebou, projevoval pravé já. A to jsem viděl i u všech účastníků sesshinu. Skoro pořád projevujete své pravé já - když prostě něco děláte, nebo se prostě a jednoduše zeptáte, nebo prostě někomu řeknete, že ve sprše je obsazeno. Je to naše nejelementárnější zkušenost, kterou nejelementárněji vyjadřujeme. Elegantně, vznešeně se tomu říká Buddha. Jednoduše se tomu říká každodenní zkušenost. Ale je totéž.  Co se tedy máme ještě učit, pokud jsme každou chvíli sami sebou, když cílem není chovat se jako buddha celé dny, bez přerušení?

Myslím, že v určitém stádiu praxe je naším prvořadým úkolem naučit se rozlišovat mezi tím, co jsem ve své podstatě, a co k té podstatě zbytečně přidávám. Někdo třeba zažije satori a pak chodí a říká, satori jsem zažil, satori jsem zažil, víte co to je satori? Já jo. A postaví na tom kariéru. Ten člověk sám sebe obelhává. Pokud zažil satori, pak ví, že to není nic, na co by se dalo ukázat. Lépe by udělal, kdyby se choval jako obyčejný člověk.  Takže i když někdo dosáhne takové zkušenosti, může se chovat jako pěkný mamlas a vlastně si kálí do pravého já, když mluví o svém satori. Kodo Sawaki tohle hodně kritizoval. Takže v určitém stadiu praxe bychom měli zkoušet rozlišovat, co opravdu jsme a co nejsme. Ptát se upřímně a jednoduše, a ne komplikovaně a s postranními úmysly. Odpovídat jednoduše a upřímně. Já píšu dlouhatánské články o buddhismu. Pokud mezi řádky není naprostá a elementární prostota, pak k čemu takové články? Pokud neukazují k tomu základnímu, je to k ničemu. Ale občas prostě píšu o nějakém složitém problému. Možná to neznamená, že je v tu chvíli moje mysl zmatená. Takže první stádium praxe - jsem to opravdu já? Jsem tohle já? Je tohle moje podstata? A v druhém stádiu, kdy už se ujasnilo, co vlastně jsme, už jen koukáme, jak se nám do té krásné jednoduchosti pletou komplikace mysli a života. Tady není úkolem s tím něco dělat, snažit se takové mraky odstranit, tady je úkolem vracet se do přítomnosti. Co právě teď děláš? Právě teď jsem naštvanej a nemám náladu se s tebou bavit. Pokud je to tak, budiž. To není problém. Dříve nebo později budeme muset jít na záchod a naše pravé já se objeví. Jinak počůráme prkýnko, nebo holky nevím co - co můžou holky počůrat? To není fair. Vím, že v přírodě to maj těžký, ale my to zase máme těžký na WC.

Ještě mě napadá, může vlastně člověk s nějakým komplexem žít probuzený život? Může, ale musí jasně vidět, co je komplex a co je jeho pocit nebo názor. Například si musí uvědomit - teď budu mít trému, ale to je jedno, prostě něco řeknu. To je pravé já. Vím, že komplex je, tak s ním nebojuju. Falešné já znamená - zkusím předstírat, že mám sebevědomí. Kodo Sawaki říkal, že je oklamaný a že díky zazenu si to uvědomuje. Netvrdím, že nemáme být nikdy oklamaní - ale mít ve zvyku své klamy v zazenu odhalovat. Jsme jenom lidé. Buddha neznamená nebýt obyčejným člověkem, ale sakra dobře vědět, v čem ten "obyčejný člověk" spočívá - a zkoušet to praktikovat ve vlastním životě.  Kůzlata to mají jednoduché. My lidi složité. Ale je úžasné, že někdo jako Buddha přišel na to, že tu je klíč k naší původní přirozenosti. A že i když se nám to nemůže dařit neustále, často můžeme být prostě sami sebou. Pořád je co se učit. A když se to učíme rádi a upřímně, sami sebou opravdu jsme.  Kůzlata to tak dělají a dělají ty ráda.




2 comments:

Anonymous said...

Diky za opět za zajímavý článek. To vaše popsání odhození pocitu méněcennosti a okolností mi připomíná alegorii cvičení zazenu k loupání cibule. Člověk je jako ta cibule a díky cvičení sloupává postupně slupky... Co zbyde, když sloupne poslední? Zbyde pak už jen plná pozornost na aktuální jednu činnost? Kdo řídí tu činnost? Je to třeba řídit? Dají se slupky loupat i jinak než cvičením zazenu? Loupou se plnou pozorností na aktuální jednu činnost? Diky

roman said...

Zazen je jako loupání slupek znovu a znovu. Komplex méněcennosti je taková hodně tlustá a tvrdohlavá slupka. Každopádně iluze - slupky vyvstávají znovu a znovu.Je třeba se s tím smířit a radovat se, že je v zazenu můžeme odhalovat a pak bez skrupulí vstupovat do skutečnosti.